Léto 2020:
Chvilku se nám zdálo, že něco důležitého končí. Sedm let jsme vkládali své nejlepší úmysly do vily, kterou jsme měli ze dne na den opustit. Když jsme tolik zainvestovali máme jít pryč!? Brát to s nadhledem byl Zen. Ale to se stává všem. Chvílemi jsme přestávali věřit, že zvládneme změnit svět, že Vila nemá ten efekt, který jsme si představovali. Lidé odcházejí do svých příbytků a zahrad, a my všechny pečlivě vydělané peníze dáme každý měsíc za nájem, vodu, elektřinu, ovoce, zeleninu a plyn. To ale přece nebyl ten velký plán. Co tedy byl ten náš velký sen, na který někdy tak trochu zapomínáme?
Započalo to už dávno a teď to začalo znova. To, co se v našich představách zrodilo před mnoha lety, se teď začalo dít ve skutečnosti; u louky, mezi lesy, na statku. Tenkrát jsme mluvili o místě, kde máme prostor vytvářet, kde spolu žijeme tak, jak nám dává smysl.
Léto 2012
“Budeme tvořit, sdílet, pečovat o krajinu, stavět a bydlet v domcích zapadajících do přírodního hávu, se zahradami navazujícími na les, uprostřed je školka – dětská zahrada, opodál škola mísící se akademií řemesel a umění. Není třeba představy zapisovat, protože je sdílíme. Nic jiného nemůže dávat takový smysl. Žádná jiná představa nepřináší takovou radost.”
Mluvíme o barvách a něco v nás plesá. Myšlenka přeskakuje z jednoho na druhého, pak na celou skupinu a ve všech se něco raduje, dává možnost štěstí na celý život a dál, protože vytvoříme místo, kde generace po nás budou tančit, vytvoříme inspiraci pro další a další skupiny a ekovesnice. Vlastně navážeme na příklady těch nejzajímavějších společenství, zkusíme to zkopírovat, rozmnožit, možná je to napsané v naší DNA.
Léto 2013
“No tak jdeme na to. Je nás 5. Každý má jiné zkušenosti. Nemáme pozemky. Peněz tak akorát na měsíc. Nejsme podnikatelé. Počítat umíme, ale propočítávat nás nikdo nenaučil. Nápady máme a všechno určitě půjde jedna báseň.”
“Nejjednodušší bude, když si teď najdeme místo v Praze, kde budeme rozvíjet naše aktivity, kde budeme vyrábět a spolutvořit, kde se lidé dozví o našich produktech. Za pár let vyděláme dost peněz, získáme spoustu cenných zkušeností a investorů a budeme moci koupit velký pozemek s lesem, řekou a kopcem, kde začneme stavět domky, které jsou spojené se zemí nebo se stromy a vznikne takové leso-město, kde se lidé pohybují podobně jako jeleni a laně, tančí podobně jako víly a skřítci, kde děti hopskají jako veverky či lišky a zvuky celého toho města nejsou rozpoznatelné od zvuků lesa, jsou v harmonii s rytmem přírody.”
“To se mi líbí. Tak za tři měsíce otevíráme kavárnu, za rok bude z vily soběstačný super dům a za dva roky budeme mít po světě vil 40.”
Ne všechno šlo díky bohu podle našich plánů. Smějeme se sami sobě. Ale je nám dobře. Něco se dělo. Drželi jsme se vize. Nebo spíš vize držela nás. Scházeli jsme se a měli jsme k sobě blízko, ať už jsme spolu bydleli nebo ne. Něco nám dávalo sílu a chuť pokračovat.
SoMA – Škola moderního umění – rozvíjela spolek, aktivity i představu – vesnice, kde každý je učitel a každý je žák. Každý má své řemeslo, umění, které učí druhé a zároveň se od druhých učí dalším přístupům a činnostem. Společně pak vznikne něco jako ráj na zemi, vlastně na papíře, v nákresech. Někde se začít musí. Vlastně nemusí, ale to pak vznikne jen to, co byl sen, o němž jsme nevěděli. Ale my o něm víme, a tak o něm mluvíme:
Léto 2019
”Já mám pozemek a chtěla bych, aby tam vzniklo místo, kde spolu lidé vytvářejí společenství, hojnost, nejen materiální, ale hlavně vztahů, takovou podpůrnou síť. Nevím co přesně, jak to vyjádřit slovy, raději přijeďte. Mám tam jurty, louku, velké duby a koně. Třeba se vám tam bude líbit a třeba se něco stane.”
Sdílela jedna žena na festivalu soběstačnosti a za dva měsíce u ní vznikl přípravný tým, pracovní skupiny a od té doby se měsíc co měsíc scházíme v kruhu a připravujeme základy pro společenství ekovesnice.
Během roku 2020 se na pozemek postupně nastěhovalo 12 lidí. Čtyřčlenná posádka Vily Flora přistála v létě 2020.
Napsat komentář