3 roky jsme hledali jistotu, aby Vila Flora mohla setrvat na svém místě dlouhodobě. Majitel nemovitosti se sice naší myšlence otevíral, ale smlouva se nám prodloužila jen dle zákona na dva roky. Ale my jsme ve vile chtěli bydlet v krásném prostředí, a tak jsme místu každý den věnovali svou péči a nápady. Chtěli jsme, aby celá vila kvetla jako Vila Flora a ukazovala světu, že je možné žít v jednoduchosti a hojnosti, že když lidé spolupracují, vznikají krásné věci, které jsou přínosem pro své okolí.
Znamenalo to spoustu menších i větších investic do všech pokojů a dalších prostor stovky hodin práce na zahradě. Ale my jsme chtěli ještě víc. Chtěli jsme, stavět, přetvářet, zušlechťovat, vetknout do prostoru vily naši vizi Vily Flora, která se pyšní koloběhem energie, vody, kde to kvete a která je příkladem nenásilného domova. S původní “kancelářskou” kuchyní to už vydržet nešlo, a tak jsme ji zcela zrekonstruovali. Trvalo to dlouho, protože jsme konali v rytmu maximální recyklace. Vše se zdárně povedlo. Nová kuchyň nám dělala radost půl roku, když jsme se ze dne na den, z ničeho nic dozvěděli, že vila má nové majitele.
Už nějakou dobu nám bylo stále jasnější, že Vila Flora není jen ten dům, ale to co v něm žije, co obsahuje. Uvědomili jsme si, že Vila Flora jsou lidé, komunita, projekty, produkty a hlavně myšlenka otevřeného, tvořivého domova, kterou se nám podařilo uvést do života.
S novými majiteli jsme jednali o dalších dvou letech nájmu. Hranice se uzavřely, nemohli k nám jezdit hosté, žádné pronájmy, karanténa. A to nás přimělo začít se věnovat tomu, o čem jsme už dlouho mluvili, ale na co jsme neměli čas – posunout naše aktivity a know-how do světa online, natočit manuál na eko-domov, sdílet vizi, jak žít ve zdraví, v dobrém rozmaru a nebýt přítěží pro naši planetu.
Videa přinesla své ovoce. Jakmile bylo možné pořádat akce, navázali jsme na ně desítkou úspěšných workshopů a zážitkových večerů. Jednoho večera nám přišla zpráva, že noví majitelé vily se chtějí nastěhovat už za 10 dní, během nichž jsme jeli na domluvený festival a podařilo se nám dojednat, že zcela vyklizenou vilu předáme za 30 dní.
12 místností, 12 obyvatel, hostel, vybavení tří projektů, nová kuchyň, studio, dílna, permakulturní zahrada, stovky nepostradatelných a tisíce postradatelných věcí.
Tato intenzivní náročná období jsou ovšem něčím zajímavá. Nějak se změní vědomí a vnímání toho v čem žijeme. Není čas na detaily, na nimrání se v minulosti, malování si budoucnosti, není čas na potlačování emocí, všechno jde ven, všechno staré létá z oken, za týden tady nebudem, tak jedem. Někdy jsou změny ještě rychlejší, ještě nečekanější. Všichni víme, jaká je naše jediná jistota.
A kam půjdeme dál? Kam to všechno přestěhovat? Dává smysl v tom všem pokračovat? Všechny prázdné a plné sklenice? Všechny židle, skříně, knihy, obrazy, ručníky, květiny a hrnce?
Měli jsme spoustu malých a jedno velké štěstí. Od začátku jsme snili náš sen o ekovesnici a už dva roky ta nebyla jen vize. Potkávali jsme se a hledali místo, kde bychom mohli žít a tvořit s lidmi, kteří ve Vile nějakou dobu bydleli, nebo jsme se potkávali na projektech stejného zaměření. Už rok předtím jsme to místo našli, každý měsíc se tam scházeli, ale o tom více v dalším blogu.
Věděli jsme kam. 90 km na jih. 2 Iveca, 12 tranzitů, 7 osobních vozů, 4 krosny, jeden bicykl. Nejdřív ale bylo třeba dokončit to, co jsme tu začali, zdokumentovat všechno to nejdůležitější, co jsme vytvořili, jak projekt fungoval. A taky se obstojně rozloučit. Potřebovali jsme ještě dvě velké párty, nasytit se. To by jinak nešlo.
Kdybychom si na to všechno najali stěhovací firmu, stálo by nás to nejméně sto tisíc, produkční společnost dalších sto. A byla by z toho jen plochá vzpomínka. Díky komunitnímu a podporujícímu duchu máme komu děkovat. Podporovali nás naše rodiny, přátelé s autama, lidé nám chodili jen tak pomáhat, zbavovat nás nepotřebných věcí a hlavně posilovat naši důvěru, naše přesvědčení, že to má smysl, že stojí za to dělat věci pořádně, že stojí za to držet se svých bláznivých nápadů, že lidé jsou skvělí a přejí si svět protkaný radostí a hojností.
Tři dny do konce a zůstali jsme už jen 3 obyvatele, tuna odpadu a věcí ještě na 3 tranzity. Každodenní deadliny nám pomáhaly nepřemýšlet, nosit, vozit, balit, dávat si čaj, nádech a výdech a večer usednout na zahradu k ohni co mění na popel staré židle, sušáky a police a dát si za tropické noci poslední společnou vilovou večeři.
Ráno jsme museli vstát brzy. Ještě jsme chtěli uklidit ohniště, zasypat kompost, zamést zahradu, vypucovat poslední místnosti a nechat jen občas někde nějaký malý talisman pro štěstí a inspiraci budoucích generací. Sedm let jsme nemovitost zhodnocovali, teď ji vidíme prázdnou, ale rozkvetlou, o tolik blyštivější než když jsme sem tenkrát vkročili. Teď sem přichází rodina s dětmi, dáváme jim svazek klíčů, dáváme si snídani na zahradě mezi desítkami voňavých bylin, u bujných keřů a stromků, co právě začaly plodit. Všechno pomine, i rajčata a okurky ve skleníku.
My jedeme se vztyčenou hlavou dál. Nasedáme na kola, bereme krosny a míříme městskou stezkou do dalších sfér. Jen se ještě stavíme na zmrzlinu.
Napsat komentář